Velikonoce jsem letos pojala beztradičně, ale o to lépe a pohodově a velmi vydařeně.

Přijela za mnou návštěva z nejmilejších a krom procházek tady ve slunném Jönköpingu, jsem jeli i na dva výlety.

První byl do Göteborgu.

Tady je turistická fotka. To v popředí jsem já, tedy turista, a za mnou si můžete povšimnout vodního kanálu a panorama nám zde dotváří nákladní přístav.

A vzhledem k tomu, že mě i Honzu baví technika a lodě, vyrazili jsme do lodního muzea. Toto se sestávalo z lodí ukotvených v přístavu a každou z nich si člověk mohl zevrubně prohlédnout a na mnoha z nich byla i možnost podívat se, jak to vypadá uvnitř a byly v nich instalace „Jak to vypadá, když je loď v provozu“  mnohé vydávaly i autentické zvuky a řeknu Vám, nechtěla bych být námořníkem.

Kapitánem možná ano

Prohlídka lodí nám zabrala téměř celý den a další misí bylo vyhledání dobré restaurace.Tento úkol jsme také zvládli. Našli jsem restauraci, v které nikdo nebyl, což vypadalo trochu zvláštně, ale když jsme vstoupili dovnitř byli jsme odesláni k malému stolu u dveří, neb byla restaurace celá rezervovaná. Jídlo bylo naprosto úžasné. Já jsem si pochutnala na tradiční zapečené rybě s žampionovou omáčkou abramborovou kaší a jako předkrm jsem si dala výtečnou rybí polévku a pak jsem si pochutnala i na Honzově lososovém karbanátku mňam, ještě teď když na to myslím se mi sbíhají sliny.

Glad to eat you

rupert1.jpg

Po dvaceti, ano 20ti hodinách ve vlaku jsme se dostali za severní polární kruh a přivítaly nás závěje sněhu, čeho mnozí (včetně mne) využili ke sněhovým radovánkám.To nám ale dlouho nevydrželo. Slíbený autobus stále nebyl v dohledu a do nás se zakousl ten druh počasí, který doprovází sníh – zima. Zbaběle jsme přijali azyl čekárny u železniční stanice Kiruna C a čekali. Čekali a dočkali se. Přijel pro nás autobus, který nás odvezl k ledovému hotelu.

Tady snad není co dodávat. Ledový hotel je něco naprosto fantastického a unikátního.

A abyste mi věřili, tak tady si sedím u ledového stolu na ledové židli. Na dalším snímku pak popíjím ledově vychlazený koktejl namíchaný v ledové baru, velmi vřelou a milou barmankou.

Další den jsme vyrazili za sportovním vyžitím. Teď můžu říct, že jsem byla na běžkách za severním polárním kruhem a to ne jentak ledaskde, ale na trati světového poháru. Aby toho nebylo dost, tak já „děvče z Vysočiny“ jsem učila běžkovat dvě Holanďanky. Byla to ohromná zábava. Na trati jsme byly jen my, byla nádherně upravená a všechny účastnice přežily.

Lyžování ovšem nebylo posledním zážitkem který zahrnoval sníh a chlad. Další den byla na programu „výprava do divočiny“. Byli jsme ráno vyzvednuti vozidlem, které, jak jistě sami uznáte, nevzbuzuje příliš důvěry pokud nejste fanouškem starobylé vojenské techniky Poté jsme změnili dopravní prostředek na sněžný skůtr a pak psí spřežení.

Dokonce nám dovolili se zapojit při zapřahání psů, což mělo krom jiného ten účinek, že jsme všichni smrděli úplně stejně, jako psi…  a to opravdu intenzivně. No ostatně bydlí velkou část své pracovní doby v pojízdné psí králíkarně, tak se není čemu divit.

Po té, co jsme dorazili do našeho tábora nám bylo oznámeno, že pokud si nenařežeme dříví na kusy, které se vejdou do kamen, tak budeme mrznout a nebudeme jíst. Toto bylo dostatečnou motivací a tak jsme se vrhli do práce. A ano na budově jejíž vchod je zakryt dekou a je v ní uskladněno dřevo se nachází sluneční kolektor, který vyrábí elektřinu..

Večer jsme se kochali nádherným západem slunce.

K večeři jsme měli sobí maso se zeleninou a těstovinami. Následující sob není ten, kterého jsme konzumovali S tímto sobem a jeho sobí smečkoumám veskrze pozitivní vztah, neb jsem je krmila. Což by se mohlo někomu zdát zvláštní, ale já osobně nemám problém krmit jídlo.

Později v noci jsme měli možnost sledovat polární záři. Jen na chvíli a meteorologické podmínky nebyly zrovna ideální, ale i tak to bylo zajímavé. Další den jsem si trochu přivstala. Spát přece můžu doma a ne když jsem za severním polárním kruhem. Pro ty, kterým by nebylo jásné, proč zde zveřejňuji následující fotku černé fenky, bych zmínila fakt, že toto je pes, který miluje jízdu na sněžném skůtru a balance na něm drží lépe než kdejaký dvounožec.

Spolu s výše vyobrazenou fenkou a místním samiem (švédská menšina, která je jako jediná oprávněna chovat soby) jsem odvezla jedny z návštěvníků našeho tábora na vyjížďku se psím spřežením. Cestou zpět jsem mohla řídit a dokonce si užít trochu té rychlé jízdy. Bylo to naprosto skvělé. Slunce se odráželo od sněhobílé peřiny, která pokrývala zemi kam jen oko dohlédlo, no zkrátka pohádka.

Nebe bylo úžasně modré a tak jsme se rozhodli vyrazit na ryby. Samozřejmě jsme nechytili vůbec nic, naštěstí ani rýmu, ale byl to naprostý balzám na duši.Kdo by taky čekal, že ze zamrzlého jezera něco vyloví, že? Jediné, co jsme z děr v ledu lovili, byl nově se tvořící led.

Pak už následoval oběd a návrat zpět do civilizace. Večer jsme pak znovu vyrazili na pozoroánípolární záře, tentokrát podstatně vydařenějšího. Bohužel tento úkaz můj fotoaparát není schopen zachytit.

Pslední den v severském důlním městečku jsme strávili v nejhlubším železném dole. Nevím, zda byste ocenili spousty různých obřích důlních strojů, tak si dovolím jeden pro ilustraci.

Pak už jsme si zabalili své věci a opustili Kirunu, městečko za severním polárním kruhem, městečko důlního a železo-zpracovatelského průmysl, městečko ledového hotelu, a vydali se vlakem na dvacetihodinovou cestu zpět do Jönköpingu.

Jediným úlovkem je tato fotografie, která působí na všechny členy Greenpeace velmi pobuřujícím dojmem, ale ti pozornější si přeci jen nechají vysvětlit, že to, na čem sedím není mrtvá velryba, ale jen pouhopouhý strom ve tvaru mrtvé velryby.

Po dlouhé cestě a troše dobrodružství při řešení otázky: „Jak daleko se asi dostaneme, když projdeme tímle křovím?“ jsme byly odměněni ledovými výtvory přírody. Tudíž máte zkrátka smůlu a zbylé fotografie již až na jednu výjimku neopustí téma LED.

Tak to by bylo pro dnešek vše.

V sobotu 21. února mám namířeno do Kiruny za severní polární kruh. Můžete se těšit na fotky z ledového hotelu a snad i další severské krásy.

Zatím se mějte.

Tak tedy ty obrázky:

Pro začátek trochu té švédské všední architektury. Dřevěné domy jsou tu poměrně obvyklé. Já jsem v nich našla značné zalíbení, doufám, že tedy ani Vy jimi neopovrhnete.

  Pro ty z Vás, kteří holdují spíše monumentálnějším stavbám by tu byl jeden kostel. Ten největší a, dovoluji si podotknout, ten nejhlasitější ve městě.

Molo, jachtařský klub, majáček, lodě. Nemohu si pomoci. Můj fotoaparát je přitahován tímto místem a tyto city jsou posilovány blízkostí této destinace k mému bydlišti. Všímavému pozorovateli jistě neunikne, že na následujícím snímku je zachyceno mé bydliště z míst, která jsou zachycena na předchozích snímcích.

  A ti ptáci tady? Kachny.

Osamělá loď. Loď a já.  Smutnější. Veselejší. Více bílé. Více černé. Aneb „Unleash your inner turist.“

Tímto snímkem se pro dnešek loučím. Sledujte další vývoj (pokud chcete). Zasnažím se, aby kvalita stoupala spolu s místní teplotou.

Děkuji za pozornost.

Tady jsou nějaké obligátní turistické obrázky. Znáte to… Námestí, kašna se sochou jejíž hlava je dekorována ptačím trusem. A samozřejmě onen turista, který tento výlet podnikl a dokonce i vedle nápisu, na kterém se dočtete, které město navštívil .

Modrá jetramvaj, která jezdí v Göteborgu, modrá je řeka, která jím protáká do modrého moře, a modrá je loďka, která se po řece plaví.

Toto je místo, které musím navštívit, až bude otevřené. Je to spousta lodí spojených můstky a fungují jako muzeum a kavárna a restaurace. Moc se na ně těším. Z toho vyplývá, že vás budu podobnými obrázky obtěžovat ještě jednou, tak se těšte.

Zde si můžete povšimnout architektury města. Vidíme klasické náměstí, všímavý pozorovatel si povšimne pozadí postavy v kašně. Na posledním snímku vidíme muzeum umění, které jsme navštívili spolu s ostatními turisty (mimochodem zadarmo neb lidé do 24 let v muzeu neplatí vstupné . Dále jsme navšívili muzeum módy, jehož snímek bohužel nemám neb mi to nedopřály světelné podmínky (byla už moc tma na focení budov).

Zde pak je portrét australského skotu se suvenýry spoluturistů. Foto bylo pořízeno a pizerii, kde byly k večeři servírovány tortily. Na posledním snímku vidíme znavené turisty, kteří se chystají nastoupit do Swebusu. Další obrazový materiál není dostupný neb na cestě domů všichni spali .

   

  

Seznamte se, to je můj pokoj. Malý, ale úplně celý jen můj. Výhled je do dvora, nicméně aspoň mi pod okny nejezdí auta a je to na jih, takže mi sem svítí slunce. Ne že by svítilo často… za 16 dní co tu zatím jsem svítilo 2× a vždycky tak max 2 hodiny, ale lepší něco než nic. A třetí obrázek… no, když jdu do koupelny, tak jdu kolem spousty lamp, které tu zbyly z přechozího užívání této budovy, která byla budovou kancelářskou. Trochu jak ze špatného hororu, ale člověk si zvykne…

Někteří mají lepší výhled… Třeba na park, který máme před domem, nebo na jezero Vättern. Které je opravdu krásné.

Toto je dům kde bydlím já a 89 dalších studentů ze všech koutů zeměkoule. Ovšem je to bezšvédí zóna.

Já a škola a škola a knihovna kam chodím já a další spousta studentů z ještě většího rozsahu zemí celého světa.

Na závěr pár snímků z dnešní procházky po břehu jezera na cestě zpět pak nedělním městem, která byla velice příjemná a abych pravdu řekla nutná, neb jsem si většinou válela šunky doma.

To.. to.. to.. je zatím vše

Pokud máte zájem o nějakého z těchto krasavců ozvěte se na mail sihaja (at) gma­il.com

Měla jsem náladu na zlato-zelené a tady jsou